(Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. února 2026, sp. zn. 3 Afs 85/2025)
Žalobce (podnikající fyzická osoba) „z opatrnosti“ podal v roce 2023 přihlášku k registraci k DPH s tvrzením, že má za to, že již v roce 2020 mohl překročit zákonem stanovenou částku obratu. Správce daně jej vyzval k doložení ekonomické činnosti, načež žalobce uvedl, že ve 4. čtvrtletí 2019 poskytl odběrateli obchodně využitelné kontakty. Odměna za toto plnění mu byla následně postupně vyplácena, což prokázal 182 unikátními vystavenými fakturami z let 2020–2023. Správce daně rozhodl na základě těchto podkladů o registraci k DPH.
Toto žalobce následně zpochybnil s tím, že se jednalo o jednorázové plnění, přičemž doložené faktury pouze zachycovaly splátky za tuto jednorázovou transakci. Vzhledem k výše uvedenému tedy nešlo podle něj hovořit o ekonomické činnosti vykonávané soustavně za účelem získávání pravidelného příjmu. Proti rozhodnutí o registraci tedy podal odvolání.
V odvolacím řízení vycházelo Odvolací finanční ředitelství (dále žalovaný) především z formálních znaků předložených faktur a z pravidelnosti příjmů. Dospělo k závěru, že žalobce vykonával ekonomickou činnost, neboť inkasoval pravidelné měsíční platby po dobu několika let a vystavoval faktury s různými daty a náležitostmi, což podle něj svědčí o průběžném poskytování plnění. Odmítl také provést žalobcem navržené čestné prohlášení odběratele jako nadbytečné s tím, že nemá dostatečnou vypovídací hodnotu, a odvolání zamítl.
Žalobce následně podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „MSHP“) který rozhodnutí žalovaného potvrdil. Především zdůraznil fakt, že žalobce podal přihlášku k registraci DPH z vlastní iniciativy, řádně označil rozhodné datum a na výzvu doložil faktury s unikátními údaji. Pokud následně dospěl k názoru, že se jednalo o jednorázové plnění, měl to žalobce v odvolacím řízení lépe prokázat.
Dále MSHP uvedl, že hlavním znakem ekonomické činnosti je dle něj získávání pravidelného příjmu, přičemž významným kritériem pro toto posouzení je také soustavnost. Na základě dlouhodobě plynoucích příjmů a množství vystavených faktur uzavřel, že žalobce vykonával soustavnou činnost. Proti argumentu o jednorázovém plnění se vymezil s tím, že je doložen pouze čestným prohlášením, které nemůže obstát proti ostatním důkazům. Soud sice připustil, že žalovaný měl žalobce předem seznámit se svým hodnocením důkazů podle § 115 odst. 2 daňového řádu, avšak tuto vadu považoval za nezásadní a bez vlivu na zákonnost rozhodnutí.
Proti tomu podal žalobce kasační stížnost, v níž namítal zejména nesprávné skutkové závěry, špatný výklad předložených důkazů a porušení svých procesních práv.
Klíčovým východiskem právního posouzení NSS bylo, že jednorázové poskytnutí služby, i když je odměna rozložena do splátek, nepředstavuje ekonomickou činnost ve smyslu DPH. Proto bylo zásadní zjistit, zda šlo skutečně o jednorázové plnění, nebo o soustavné poskytování služeb.
NSS vytkl správním orgánům i městskému soudu, že tuto otázku neobjasnily dostatečně. Jejich závěr o soustavné činnosti byl založen především na formálních znacích faktur a pravidelnosti příjmů, aniž by byl řádně zkoumán skutečný charakter plnění. Dále zdůraznil, že z pravidelnosti příjmů nelze automaticky dovozovat soustavnost činnosti, ale naopak je třeba zkoumat její skutečný charakter.
Zásadní pochybení spatřoval NSS také v tom, že správce daně žalobce registroval bez náležitého odůvodnění a bez objasnění rozporů v jeho tvrzeních. V odvolacím řízení pak žalovaný prováděl dokazování a formuloval nové hodnotící závěry, aniž by s nimi stěžovatele předem seznámil a umožnil mu se k nim vyjádřit. Tím porušil § 115 odst. 2 daňového řádu a připravil jej o možnost účinné procesní obrany. Vzhledem k tomu bylo poté pro stěžovatele rozhodnutí překvapivé. Další vadou bylo neprovedení navrženého důkazu čestným prohlášením odběratele, případně jeho výslechu. NSS konstatoval, že správní orgány nemohly tento důkaz odmítnout jako nadbytečný, pokud současně neměly skutkový stav dostatečně zjištěn a že právě tento důkaz mohl přispět k objasnění skutečného charakteru plnění.
V závěru rozsudku se NSS vyjádřil také ke konfliktnosti jednání stěžovatele, který dobrovolně podal přihlášku, kterou posléze začal rozporovat, přičemž adresoval také jeho následnou neschopnost své tvrzení o jednorázovém plnění dostatečně objasnit. Nejprve zdůraznil, že vzhledem k výše uvedeným pochybenímstěžovatel po celou dobu řízení ve skutečnosti nevěděl, proč přesně byl registrován k DPH a na základě jakých konkrétních úvah správce daně dovodil existenci ekonomické činnosti. Následně ovšem poukázal také na systémový nedostatek, že v rámci podání přihlášky k registraci neexistuje možnost preventivně se dotázat, zda subjekt splňuje podmínky pro plátcovství.
Podle NSS je tedy jedinou praktickou cestou, jak se vyhnout sankcím, registrace „z opatrnosti“ spojená s následným zpochybněním tohoto postupu.
Nejvyšší správní soud poté uzavřel, že skutkový stav neměl oporu v provedeném dokazování a řízení bylo zatíženo závažnými procesními vadami a že MSPH pochybil, když tato pochybení nepovažoval za důvod ke zrušení správního rozhodnutí. Proto zrušil jak jeho rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil k dalšímu řízení, v němž bude nutné řádně objasnit povahu plnění a respektovat procesní práva žalobce.
Celý Legal Update 04/2026 ke stažení zde.