(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025, sp. zn. 23 Cdo 2385/2025)
Okresní soud v Kladně přiznal žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000 Kč, která vyplývala z porušení koncesionářské smlouvy žalovanou. Žalobkyně, jakožto dodavatelka, v ní udělila žalované nevýhradní právo, aby prováděla propagaci, distribuci a prodej nových vozidel a poskytovala související služby. Pro případ skončení smlouvy si strany sjednaly povinnost žalované neprodleně odstranit a neužívat veškeré poutače, plakáty, loga a ostatní znaky, které patřily žalobkyni nebo výrobci vozidel. Za porušení této povinnosti byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 25.000 Kč za každý den trvání porušení tohoto závazku. Navzdory tomu žalovaná po skončení smlouvy nadále na svých poutačích a webových stránkách uváděla logo výrobce, čímž se vůči veřejnosti prezentovala jako autorizovaný prodejce nových vozů této značky.
Žalovaná se proti tomuto rozsudku odvolala ke Krajskému soudu v Praze a ten původní rozsudek zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Učinil tak proto, že uplatňovaný nárok na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti zdržet se užívání specifikované ochranné známky, je nárokem vycházejícím z průmyslového vlastnictví. Vzhledem k tomu je podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVPPV“) a dle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, výlučně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni Městský soud v Praze.
Následně podala žalobkyně dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítala, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda a proč by měl být nárok na zaplacení smluvní pokuty natolik úzce spjat s právy průmyslového vlastnictví, aby založil výlučnou věcnou příslušnost Městského soudu v Praze.
Nejvyšší soud odkázal na Pařížskou úmluvu a předchozí judikaturu, podle níž ochranné známky nepochybně patří mezi práva průmyslového vlastnictví; u nároků vycházejících ze zákonné absolutní ochrany těchto práv je příslušný právě Městský soud v Praze.
Klíčový závěr spočívá v tom, že smluvní povaha utvrzení povinnosti (smluvní pokuta) sama o sobě nevylučuje, aby šlo o nárok „vycházející z průmyslového vlastnictví“. Pokud je vznik práva na smluvní pokutu navázán na porušení povinnosti, jejímž obsahem je respekt k právům z ochranné známky (tj. nezasahovat do nich), musí soud předběžně řešit, zda k zásahu do práva k ochranné známce došlo.
Nejvyšší soud zdůraznil, že opačný výklad by vedl k neúčelnému rozštěpení příslušnosti jednotlivých soudů. Upozornil i na judikaturu ke sporům z práv duševního vlastnictví dle § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, kde se rozlišuje mezi nároky z „obecné“ obligace a nároky majícími původ v právní úpravě duševního vlastnictví. Obdobná kritéria použil i zde.
Nejvyšší soud výslovně rozlišil situaci projednávanou od případů, kdy by strany smlouvou samostatně vytvořily povinnost zdržet se určitého jednání (včetně zákazu užívat nějaký nehmotný předmět) nezávisle na tom, zda jde o předmět průmyslového vlastnictví někoho konkrétního. V takovém případě by pro posouzení sporu nebylo podstatné, komu „patří“ dotčené označení a zda existuje právo průmyslového vlastnictví, a spor o smluvní pokutu by nebyl sporem o nároku vycházejícím z průmyslového vlastnictví.
V nyní řešené věci však podle žalobních tvrzení byla smluvní pokuta sjednána právě pro případ porušení povinnosti nepoužívat označení, která patří žalobkyni nebo výrobci, tedy pro případ zásahu do jejich práv průmyslového vlastnictví. Rozhodující je tudíž zjištění, zda tato označení byla předmětem jejich průmyslového vlastnictví a zda žalovaná do těchto práv zasáhla. Proto jde o nárok vycházející z průmyslového vlastnictví.
Nejvyšší soud uzavřel, že spor o zaplacení smluvní pokuty v dané věci je sporem o nároku vycházejícím z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV. Napadené usnesení krajského soudu o postoupení věci Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému proto posoudil jako správné a dovolání žalobkyně zamítl.
Celý Legal Update 03/2026 ke stažení zde.