(Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2026, sp. zn. 2 As 180/2024)
Rozhodnutí se týká případu, ve kterém Zdravotnická záchranná služba Plzeňského kraje, příspěvková organizace čelila nevyplacení dotace v důsledku spatřovaného porušení ZZVZ při zadávání veřejné zakázky na pořízení 21 sanitních vozidel.
Spatřované porušení ZZVZ se měl zadavatel dopustit, když v rámci ekonomické kvalifikace požadoval doložení dokladu o uzavření pojistné smlouvy.
Řídící orgán Integrovaného regionálního operačního programu a Ministerstvo pro místní rozvoj zastaly názor, že byť tuto možnost připouští čl. 58 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (dále jen „Směrnice o zadávání veřejných zakázek“), český zákonodárce využil možnosti užšího vymezení kritérií ekonomické kvalifikace. Podle § 78 ZZVZ dle nich může zadavatel vyžadovat pouze doložení minimálního ročního obratu.
Městský soud v Praze a posléze Nejvyšší správní soud dospěly shodně k názoru, že ustanovení čl. 58 odst. 3 věty čtvrté Směrnice o zadávání veřejných zakázek obecně umožňuje veřejným zadavatelům, aby vyžadovali od dodavatelů odpovídající úroveň pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání. Jedná se o možnost přiznanou zadavatelům, která však nebyla promítnuta do ZZVZ. Zadavatel dle Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu s touto úpravou, jestliže požadoval po dodavatelích doklad o uzavřené pojistné smlouvě o odpovědnosti za škodu způsobenou dodavatelem třetí osobě.
Nejvyšší správní soud svůj názor opřel o možnost dovolávat se přímého účinku směrnice dovozované z judikatury Soudního dvora EU (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 12. 2022 ve spojených věcech C‑383/21 a C‑384/21 Sambre & Biesme). Podle Nejvyššího správního soudu je tak zřejmé, že i veřejný zadavatel se může dovolat přímého účinku směrnice vůči správnímu orgánu jakožto státu v užším pojetí.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentaci, že se český zákonodárce s ohledem na zkušenosti s předchozí právní úpravou rozhodl záměrně nepřipustit všechny druhy ekonomické kvalifikace umožněné Směrnicí o zadávání veřejných zakázek, nebo že se omezením možností zadavatelů klást požadavky na dodavatele vytváří příznivější podmínky pro hospodářskou soutěž.
Zároveň ačkoliv má přímý účinek směrnice negativní dopad do práv třetích osob (dodavatelů), ten nicméně nepředstavuje překážku pro přímý účinek. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že dovolá‑li se jednotlivec přímého účinku, jehož důsledkem je negativní dopad na práva třetí osoby, není to důvodem, aby bylo jednotlivci bráněno dovolávat se ustanovení směrnice proti státu.
Soudní dvůr konkrétně ve věci C‑244/12 připustil, že se přímého účinku směrnice může dovolat i zemský úřad příslušný pro životní prostředí, tedy státní orgán, přičemž v tomto sporu jako jednotlivec figurovala pouze osoba, která měla snášet negativní dopady přímého účinku směrnice.
Nejvyšší správní soud, opíraje se o tento rozsudek, dovodil, že zadavatel se v tomto případě může domáhat přímého účinku směrnice, ačkoliv dodavatelé budou muset snášet negativní dopady. Svou argumentaci dále podpořil tím, že smyslem doktríny přímého účinku je zajistit, aby členský stát nemohl mít prospěch z toho, že nedodržuje unijní právo.
Celý jarní Legal Update z oblasti veřejných zakázek ke stažení zde.