(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 3134/2024 ze dne 22. října 2025).
Žalobkyně uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o půjčce s osobou, kterou považovala za žalovaného. Soudy všech stupňů vzaly za prokázané, že osobou, která ve skutečnosti činila kroky k uzavření smlouvy, nebyl žalovaný, ale jiná osoba, která byla ve výkonu trestu odnětí svobody společně s žalovaným. Přesto byla částka 60 000 Kč na základě této dohody vyplacena přímo na účet obžalovaného. Podle smlouvy o půjčce měl žalovaný vrátit žalobci celkem 157 699 Kč ve 47 měsíčních splátkách. Žalovaný neuhradil žádnou splátku – namísto toho částku 60 000 Kč, kterou od žalobce obdržel, rozdělil na různé účty v podobě menších částek na základě pokynů třetích osob. Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 95 313,25 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť žalobce dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalovaného. Částku 60 000 Kč posoudil jako bezdůvodné obohacení a rozhodl, že žalovaný je povinen tuto částku žalobci vrátit. Na povinnost vrátit peníze neměla podle soudu vliv skutečnost, že žalovaný následně, dle svého tvrzení „omylem“, přeposlal částku na jiné účty – bezdůvodné obohacení vzniklo již převodem částky na bankovní účet žalovaného.
Odvolací soud dospěl k podobnému závěru, ale s odlišným odůvodněním. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že žalovaný o uzavření smlouvy vůbec nejednal – jednala za něj jiná osoba, která se za něj vydávala. K dvoustrannému právnímu úkonu tedy nedošlo a smlouva nevznikla (skutečnost, že žalobce dostatečně neposoudil bonitu, obstojí, ale vzhledem k tomu, že smlouva vůbec nevznikla, je tato skutečnost irelevantní). Za bezdůvodné obohacení považoval i částku 60 000 Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna tuto částku žalobci vrátit. Zaslání částky na jiné účty na základě pokynů třetích osob bylo v rozporu se zákonným požadavkem jednat s obvyklou péčí a opatrností, a proto nemá vliv na povinnost žalované vrátit žalobcem zaslanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání v právních otázkách. Nejvyšší soud uvedl, že situaci, kdy se „podvodník“ vydává za někoho jiného, je třeba řešit podle ustanovení o zastoupení, konkrétně o neoprávněném zastoupení podle § 440 občanského zákoníku. Za nesprávný považoval jak závěr odvolacího soudu, že smlouva nevznikla, tak závěr soudu prvního stupně, že smlouva sice vznikla, ale je neplatná. Podle Nejvyššího soudu úkony neoprávněného zástupce (tj. osoby, která se žalobcem skutečně jednala) žalovanou zavazují, pokud je žalovaná následně schválí. Toto schválení nemusí být výslovné, ale může být i implicitní (konkludentní). Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud zkoumat, zda žalovaný smlouvu dodatečně neschválil, když plnění přijal, dále s ním disponoval a neprojevil vůli takové schválení odmítnout. Pokud by k takovému schválení došlo, bylo by na žalovaného pohlíženo jako na smluvní stranu se všemi důsledky z toho plynoucími (včetně povinnosti vrátit peníze podle smluvních pravidel, nikoliv pouze jako na bezdůvodné obohacení). Nejvyšší soud poznamenal, že i kdyby byla smlouva následně shledána vadnou (neplatnou), po jejím schválení (ratifikaci) se zastoupený stává smluvní stranou a nese povinnost vydat případné bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z této smlouvy.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že zneužití osobních údajů bez vědomí a souhlasu dotčené osoby k uzavření smlouvy neznamená automaticky neexistenci právního vztahu, který měl z této smlouvy vzniknout. Situaci lze posoudit jako neoprávněné zprostředkování – pokud osoba, jejíž identita byla zneužita, následně úkon schválí, a to i mlčky (např. přijetím peněz a dalším nakládáním s nimi), stává se tato osoba smluvní stranou smlouvy. Taková osoba je smlouvou vázána ex tunc, tj. zpětně, jako by ji uzavřela sama od počátku.
Celý Legal Update 01/2026 zde.